1. pokus. Píše se červen l. p. 1642 a v okolí Brna se na
necelý měsíc usazuje historicky první skupina Švédských turistů. Na Špilberk a
vlastně ani do města samého se však nedostanou - pro samé výlety za krásami
jihomoravského kraje jim na to nezbyude čas. A zřejmě ani nálada nebyla tehdy
návštěvě Brna příliš nakloněna - viz nešťastná nehoda, která se odehrála v
klášteře cisterciaček (Porta Coeli) v Předklášteří. Po švédské exkurzi ho
zachvátil oheň. Pravděpodobně se od rozpálených katalyzátorů vzňala nesekaná
suchá tráva, od které bohužel následně vyhořel celý klášter.
2. pokus
se koná v září o rok páně později, kdy se Švédové
zastavují před branami města. Nepohostinní Brňané však v obavě o neuhrazení
poplatků za parkování (švédské koruny nepasují do místních parkovacích
automatů) raději sami zapalují záchytná parkoviště, od kterých však živel
nekontrolovatelně zachvacuje mnoho významných budov, např. klášter Františkánek u
Židovské brány nebo klášter "Pod Petrovem" včetně samotné věže chrámu
na Petrově. Chrám je pak až do počátku 20. století zcela bez věže, takže vypadá
jak stodola. Švédský zájezd je tím pádem nucen zaparkovat mezi obcemi Slatina a
Tuřany na místě, které je od té doby nazýváno ne jinak než Švédské valy. Odtud
zakrátko pokračuje ve vlastivědné cestě po Moravě. Není bez zajímavosti, že v
Tuřanech byla tenkrát na počest švédského pobytu přejmenována na Švédskou jedna
z tehdy významných místních ulic. Postupem času však na významu lehce pozbyla,
čímž se snad dá vysvětlit i fakt, že je tam v současné době namísto pamětní
desky možné, v nejapné narážce, nalézt pouze palírnu alkoholu...
3. pokus je učiněn po velkolepém sletu u Jankova v březnu 1645, kdy Švédové znovu usilují o návštěvu Špilberka. Výprava vedená tehdejší mediální hvězdou, generálem Lennartem Torstensonem, a čítající 28 000 členů přichází k branám města 3. května, ale nachází je opět uzavřené. A opět se vstupu dožadují marně. V jednání jsou však trpělivější než v předchozích letech - trvá plných 112 dnů. Partnerem při nich je Mr. Torstensonovi jistý pan Louise Raduit de Souches, zběhlý zaměstnanec švédské armády, který během vleklých diskuzí nejenže nepolevuje ve své neochotě dovolit Torstensonovi uspořádat IK na Špilberku, ale dokonce přesvědčuje Švédy, aby opustili okolí města, aniž by jim bylo dovoleno si je vůbec prohlédnout. Nutno přiznat, že jednání to nebyla jednoduchá, emoce se ne vždy dařilo zvládat, a tak tu docházelo nejen k drobným projevům vandalství, ale tu a tam i k drobným zraněním při potyčkách. Škody na zdraví zužují především švédskou stranu, v níž se podle některých pramenů během naléhání upije nebo jinak smrtelně zraní až osm tisíc členů. Výměna názorů tedy dopadá pro Švédy neúspěšně, ideovka na Špilberku se na dlouhá staletí odkládá a Mr. Torstenson se vzdává velení zdraví ohrožujících akcí. Zbytek života (1603-1651) pak věnuje hledání způsobů, jak by mohlo Švédské království dostat své zástupce na Špilberk bezpečněji.
Není bez zajímavosti, že dodnes o konci třetí švédské návštěvy v Brně koluje pověst, podle které se Torstenson 14. srpna se svými soudruhy v jedné z místních krčem u nakládaného hermelínu dohodl, že pokud se de Souchese nepodaří přesvědčit do 12 hodin následujícího dne, Švédové se přestanou doprošovat a odtáhnou. Generálové však netušili, že jsou obsluhováni veteránem sletů ve Trollhatanu, švédského jazyka znalým, který jejich dohodu vyslechl, a proti všem pravidlům etiky v podnikání ji vyzradil Brňákům. Ti, když se následujícího dne jednání ubíralo pro Švédy nadějným směrem, neváhali zneužít těchto hospodských informací v obchodním styku a nechali na Petrově zbaběle zazvonit poledne již v 11 hodin. Výsledek byl tím pádem nečestně zvrácen ve prospěch domácích, aniž by měl generál Torstenson šanci úskok prokouknout - v obléhaném Brně a jeho okolí totiž nesehnal baterii do svých hodinek, která mu několik dní před tím vypověděla službu.... Mimo nakládaného hermelínu je na této historce pikantní i to, že chrám na Petrově, jak bylo řečeno výše, již dva roky žádnou zvonici neměl, čímž celá story ztrácí na věrohodnosti ještě dříve, než si uvědomíme, že do roku 1645 v Trollhatanu žádný sraz nebyl :-)
Na
4. pokus
o uspořádání IK na Špilberku čeká
město mnoho let. Po nesnesitelně dlouhé době přijíždí k branám města
významnější skupina Švédů až v roce 1989. Přestože se výprava těší široké
podpoře jak z řad domorodého obyvatelstva, tak i od příznivců odkazu generála
Torstensona z okolních zemí, o zteč na městskou pevnost se nakonec nepokusí a po
víkendu stráveném v ležení na blízkém Masarykově okruhu se s nepořízenou vrací
zpět do svých domovů. Špilberk zůstává stále nepokořen...
-------
Je studený podzimní
den o 14 let později. V pravém dolním rohu všech monitorů se píše datum 29.listopad 2003 a na Špilberku se konečně třepotá Švédská vlajka!
Ale nepředbíhejme.
Tento slavný den, jehož vyvrcholení zachycuje výše pověšená fotografie, začal asi
tak o dvě hodiny dříve na místě, kde roku 1645 tábořila švédská výprava (3.
pokus), a které se od té slavné doby zove Skandinávská ulice. A kdyby snad pro
někoho nebyl název ulice dostatečným důkazem slavné minulosti tohoto místa,
přesvědčí ho určitě před pár lety Švédy vystavěný památník s bohatým
prodejem suvenýrů, náhradních dílů pro domácnost a s chutným občerstvením. A
právě sem jsme se v příjemném počtu slétli, abychom zde, na švédskou půdu,
únavu z cesty zadupali a nových sil do plnohodnotného dne nabyli.
Restaurace IKEA nezklamala, a tak jsme se výtečně občerstveni konečně vrhli jednouprovždy pokořit pevnosti Špilberk.
Své oře jsme nerušeně zaparkovali u SZ bastionu kolem polední hodiny, aniž bychom sedočkali jakéhokoli náznaku obrany. Útok přitom vůbec nebyl nečekaný - naše
povolenky
k vjezdu zněli na jméno Mr.
Torstenson, což ovšem historie neznalým úředníkům zřejmě nepřišlo ani trochu
podezřelé... Zcela bez odporu proběhl jak náš briefing u bastionu, tak vlastní zteč
na hradby, kde pak mohla být prvně v historii slavnostně vztyčena švédská
duocolora.
Po tomto zdrcujícím odhalení (a prohlídce prvního
nádvoří) jsme se nemohli jinak než spontánně vydat vyhledat památník pana Louise
Raduita de Souchese a k jeho patám z nezměrné vděčnosti za jeho zásluhu po krátké
pietní akci položit pamětní věnec ve tvaru SAAB-volantu, který jsme měli náhodou s
sebou. Při obřadu se k nám připojilo nejen několik náhodně přihlížejících
lidí (zcela jistě litujících, že se nesešli v hojnějším počtu), ale dokonce i
jedna pohádková bytost (ta však kouzlo okamžiku poněkud znehodnotila somrováním
dotace na opravu stavidla svého rybníka...).
Další zastávkou našeho středně bohatého rozvrhu
byly Vojkovice, které, ač na rovině, jsou pro nejširší okolí jakýmsi brněnským
"kopcem". Toto útočiště klasických Saabů letos (2004) oslaví 10 let své
sqělé existence. Tohoto významného jubilea se dožívá jen a jen díky svému guru -
panu Leoši Svobodovi. Ten svůj servis vydupal ze Švédům tak nehostinné půdy,
založil ho a dodnes jej vede. O tom, že se tak děje ke spokojenosti všech zdejších
sáábistů, nemůže být pochyb - vždyť jestli je v Brně něco vidět častěji než
reklamní hvězdičky Orion v oknech bytů, tak jsou to tabulky s nápisem "SAAB
autoservis Vojkovice SAAB" pod SPZkama (a RZtama) místních Sáábů! Mimo faktu,
že je to dobrou reklamou, jsou tabulky hlavně dobrou vizitkou - zatímco za hvězdičku
můžete dostat až 5 tabulek čokolády, za tabulku pod značkou u Svobody nedostanete
Sáába ani jednoho, a přesto je pro tolik Sáábů ctí je nezištně vozit!
Po prohlídce operačního sálu a tematické diskuzi o situaci Sáábů ve světě, a především na Moravě, odebrali jsme se k prohlídce modrého hřebu odpoledne - totiž k podle všech náznaků jedinému Sonettu III u nás. A jako by nestačilo, že jej poprvé v životě Na vlastní oči spatříme, pan Svoboda nám jej rozdělal a uvedl do stavu těsně před rekonstrukcí, abychom tak měli tu neopakovatelnou příležitost prohlédnout si exemplář pořádně i zevnitř. Děkujeme za ni a těšíme se, až zas bude vypadat tak, jako když vyjel z tovární haly!
Plni dojmů jsme se rozloučili a vydali zaplnit žaludky
jedinou možnou krmí, která toho byla hodna, totiž dobře naloženým sýrem s
charakteristicku plísní. Na naši počest byl hermelín naložen a po týdnu zrání
nám pak předložen v pubu RioBar na Monte-Bu. Odtud se po několika příjemných
hodinách konverzace (neustále přerušované nenuceným mlaskáním) konferující
bezpečně rozlétli ke svým domovům. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy bylo 5.
ideové konferenci učiněno zadost (shodou okolností ve stejnou chvíli došel i hermelín).
Poděkování:
-
Společnostem SAAB a Jihomoravská Energetika za výrobu a dodávku energetického nápoje
SAAB99 Energy-Drunk
- Muzeu města Brna za povolení vjezdu a zapůjčení švédské vlajky
- Panu Svobodovi za vlídné přijetí a servis
- Restauraci Rio-Bar Kraví Hora za výborný hermelín (kravský)
- Novým členům za to, že přiletěli
- Všem ostatním za to, že příště raději doletí osobně, nežaby Drakena museli dva měsíce uhánět o zápis :-)
Úplným závěrem bych chtěl důrazně popřít vykonstruované fámy o tom, že se
Drakenův Draken nezúčastnil akce z důvodu zanedbané údržby a závady na spojce,
která jej den předtím potkala v Ostravě. To je samozřejmě nesmysl, pravý důvod je
ten, že by vůz barevně neladil s ostatními, kteří se rozhodli respektovat barvyznaku města Brna. Jo, a z té Ostravy i přes závadu (!!!) dojel po svých, heč!
Sepsal Draken
